Barefoot Gen líčí bombardování Hirošimy z pohledu mladého chlapce Gen a jeho rodiny. Ale témata knihy (fyzické a psychické škody, které obyčejní lidé trpí realitou války) dnes zní mrazivě pravdivě. Gen a jeho rodina dlouho zápasili bez jídla, peněz a léků, ale navzdory těžkostem se snaží zachovat zdání normálního života. Dospělí jsou vyčerpaní a téměř zoufalí; děti podnikají nálety a hladoví víceméně s rozvahou. Nakazawa, který přežil v Hirošimě, účinně vykresluje životní tlak v tomto prostředí a ukazuje, jak se snahy o udržení optimismu za zoufalých okolností někdy projevují jako maniakální, iracionální humor. Příběh nabízí určitý optimismus: postavy se obětují kvůli sousedům a blízkým (např. Když Genova těhotná matka onemocní podvýživou, on a jeho bratr se vydávají za sirotky, vystupují na ulici a vyhazují peníze zdi jejich domu, aby se nechytili). Pod tímto přístupem je hluboká vina rodičů a pocit bezmocnosti. Když se děti nadšeně dožadují kousku jídla, rodiče se rozpustí ve studu a smutku. Umění je ostře vykreslené a expresivní a vyprávění má takový přirozený rytmus, je snadné ho vtáhnout do života rodiny, takže čtenáři kataklyzmatu vědí, že je čeká o to reálnější, intimnější a obtížnější. Přes svou trýznivou povahu je tato práce neocenitelná pro lekce, které nabízí v historii, lidskosti a soucitu.
